Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Fakt, že v redakčním TOP žebříčku minulého roku nebyl na špici žádný deathcore, neznamená, že v minulém roce žádná kvalitní deska v tomto žánru nevznikla. V pořadí druhé plnohodnotné album Australanů THY ART IS MURDER patří právě do kategorie těch velmi povedených a techničtěji zaměřených deathcorových desek roku 2012. Kapela, která pochází z nevelkého osmitisícového městečka Campbelltown na jihovýchodním cípu Austrálie, ráda staví své skladby na nervních éterických kytarách, do kterých vpadávají brutálně zahuštěné rytmické sekanice. Dále si libuje v sypaných postupech, které si půjčuje z brutálního death metalu, i s žánrem navždy spojených breakdownech. Nečekejte ale nějakou hloupou opatkovanou truhlárnu pro děti. Toto je okovaný smrtelný turboklokan, který chrlí oheň na všechny strany.
"povedený deathcore minulého roku – jeden z mála"
V současné vizi THY ART IS MURDER se snoubí technická vyspělost s atmosférou a těžkotonážní živelnou silou, která bude živě jistě moshersky vděčným atributem koncertů. Jako australská poušť vysušený vokál Chrise Mcmahona má medvědodlakovitý charakter a v mnohém mi připomíná Elliota Desgagnése z BENEATH THE MASSACRE. Díky albům, jako je „Hate“, mám stále pocit, že deathcororvý subžánr stále ještě neřekl poslední slovo.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.